Ruský televizní kanál REN-TV koncem listopadu odvysílal kontroverzní film „Ukrajina v ohni“, jehož producentem byl známý hollywoodský režisér Oliver Stone, držitel tří Oscarů. Stone byl také autorem rozhovorů. Film natočila společná americko-ruská skupina vedená režiséry Igorem Lopatenkem a Benem Bywaterem.
Děj a postavy
„Ukrajina v ohni“ opakuje většinu ruských interpretací událostí na Ukrajině. Vše, co se událo na Majdaně, bylo údajně zorganizované USA a tehdejší ukrajinskou opozicí s cílem svrhnout Viktora Janukovyče, a vytrhnout tak Ukrajinu z orbitu Moskvy.
Z filmu se například dozvíte, že spuštění televizních kanálů Spilno TV, Hromadske TV či Espreso TV v listopadu 2013 bylo součástí plánu na svržení Janukovyčova režimu.
„Berkut“, tedy tehdejší speciální policejní jednotky, nenesou žádnou vinu za napadení účastníků Majdanu z 30. listopadu 2013 – mělo totiž údajně jít o předem připravenou provokaci. O rozstřílení protestujících, ke kterému došlo 18.-20. února 2014, snímek hovoří jako o „nejmasovějším obětování se v historii barevných revolucí“.
Film se také věnuje tématu anexe Krymu. Podle Vladimira Putina Rusko připojilo Krym, neboť se Spojené státy chystaly zachvátit poloostrov. V podstatě tak jde o pokračování příběhu z filmu “Krym. Cesta domů”.
Film “Ukrajina v ohni” je postaven na rozhovorech s bývalými ukrajinskými státníky, kteří utekli do Ruska (tehdejší ministr vnitra Vitalij Zacharčenko či prezident Viktor Janukovyč), s ruským prezidentem Vladimirem Putinem nebo americkým novinářem Robertem Perrym. Perry je redaktorem webu Consortiumnews, který zcela běžně publikuje protiamerické a proruské dezinformační texty.
Je evidentní, že s ohledem na takové složení komentátorů se divák nesetká s alternativním úhlem pohledu. Autoři se pokusili ve snímku zpracovaném do podoby dokumentárního filmu vysvětlit, proč a jakým způsobem došlo na Ukrajině v roce 2014 k obměně vládnoucích elit. Tým StopFake.org snímek zhlédl a všiml si celé řady chyb a manipulací.
https://www.youtube.com/watch?v=Nk0rq1BJBzc
Americké peníze pro Majdan
Financování Revoluce důstojnosti ze strany USA je jedním z ústředních námětů filmu. Dokladem toho má být úryvek z proslovu Victorie Nuland, náměstkyně ministra zahraničí USA, o tom, že Spojené státy vložily do Ukrajiny 5 miliard dolarů.
Tato slova Nuland pronesla 13. prosince 2013 (citát od 4:12) ve Washingtonu DC na zasedání “Fondu USA – Ukrajina” (U.S.-Ukraine Foundation). Následně se její slova začala využívat ruskou propagandou jako potvrzení toho, že USA utratily tuto částku na financování revoluce.
StopFake již dříve vysvětloval, že existují mezivládní ukrajinsko-americké programy spolupráce – ať už vědecko-technické, kulturně-humanitní, tržně-ekonomické nebo na podporu rozvoje demokracie a lidských práv. Právě pro tyto účely byly vyhrazené tyto finance.
Podle ministerstva zahraničí USA bylo přibližně 2,4 miliard amerických dolarů vyčleněno na programy na podporu míru a bezpečnosti, které mohou zahrnovat vojenskou pomoc, zabezpečení hranic, problematiku obchodování s lidmi, mezinárodní boj s obchodováním s drogami atp. Další prostředky směřovaly do oblastí jako “spravedlivé a demokratické vládnutí” (800 milionů dolarů), “investice do lidí” (400 milionů dolarů), ekonomický růst (1,1 miliard dolarů) a humanitární pomoc (300 milionů dolarů).
Podobné programy americké pomoci se týkají také desítek jiných zemí světa. Ruská federace, kupříkladu, od roku 1991 obdržela přibližně 18 miliard dolarů – tedy 3,5 krát více finanční pomoci než Ukrajina.
Národní fond na podporu demokracie (NED), který představuje jednoho z nejvýznamnějších donorů na Ukrajině, je financovaný americkým Kongresem. Na webu NEDu si lze prohlédnout výpis projektů včetně jejich nositelů.
Chruščov daroval Krym Ukrajině
V roce 1954 se Ukrajina územně rozšířila, když Nikita Chruščov, generální tajemník KSSS, štědře předal krymský poloostrov Ukrajině. Po dlouhá léta se budou historici přít ohledně zákonnosti takového daru.” (15:30)
Krymská oblast se stala součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky (USSR) podle rezoluce Prezidia Vrchního sovětu SSSR z 19. února 1954 a Zákona SSSR z 26. dubna téhož roku.
V roce 1954 Chruščov ještě neovládal celé stranické vedení. 5. února 1954 s iniciativou předat Krym vystoupilo Prezidium Vrchního sovětu RSFSR. 19. února 1954 Prezídium Vrchního sovětu SSSR vydalo příslušné nařízení, které bylo 26. února téhož roku potvrzené Vrchním sovětem SSSR.
Častý mýtus o tom, že předání Krymu bylo Chruščovovým “darem”, v jednom ze svých nedávných komentářů zmínil také prezident Zeman. Proč je poněkud obtížné nazývat transfer Krymu jednoduše „darem“, jsme již rozebírali v našem komentáři.
Andrij Parubij
“Andrij Parubij povede celou armádu ultranacionalistických vojínů a světlicových průvodů” (18:28)
Tehdejší velitel stanového městečka na Majdanu a současný předseda ukrajinského parlamentu Andrij Parubij se světlicových pochodů neúčastnil, ani nestál v čele ultranacionalistických proudů. Obvykle se světlicové pochody konají v Kyjevě a Lvově 14. října (den UPA) a 1. ledna (den narození Stepana Bandery) a jsou organizované stranou “Svoboda”.
“Zajímavý souběh. Jen pár dní před tragédií (2. května 2014) do Oděsy přijel vyslanec Majdanu Andrij Parubij. Záhadnou shodou okolností byli někteří z těch, s nimiž se setkal během své návštěvy, spatřeni jako aktivní účastníci událostí toho tragického dne.” (18:18)
Parubij přijel na kontrolní přechod u Oděsy 29. dubna a daroval vojínovi Mykolajovi Volkovu neprůstřelné vesty. Volkov byl zabit během událostí 2. května na Kulikovovém poli. Právě tyto dvě skutečnosti mají vypovídat o zorganizování tragédie státem.
Ovšem na příjezdu Parubije do Oděsy není nic zvláštního. V dubnu 2014 jako tajemník RNBO (Rada národní bezpečnosti a obrany) objížděl města na jihovýchodě Ukrajiny, aby zabránil destabilizaci situace v zemi. Kromě Oděské oblasti také navštívil kontrolní posty v Dněpropetrovské a Mykolajivské oblasti a předal při této příležitosti armádě speciální vybavení. Svědčí o tom jeho příspěvky na Facebooku.
Zbití studentů na Majdanu
“Služba bezpečnosti Ukrajiny (SBU) má k dispozici prověřenou informaci, podle které se v noci (z 29. na 30. listopadu) Sergej Ljovočkin (tehdejší náměstek předsedy frakce “Opoziční blok”) spojil po telefonu s lídrem opozice Jaceňukem a diskutoval o zásahu, ke kterému došlo na Majdaně pod záminkou montáže novoročního stromečku.” (38:30)
Ačkoli se autoři filmu pokoušejí každý svůj argument opřít o důkaz v podobě fotografie či videa, toto tvrzení zůstalo bez vizuálního podložení. StopFake nenalezl žádné potvrzení toho, že by SBU informovala o telefonních hovorech či vzkazech Jaceňuka Ljovočkinu. Samotný Sergej Ljovočkin svoji příčetnost k rozehnání Majdanu v listopadu 2013 popřel.
“Zpravodajské agentury informovaly, že speciální jednotky chladnokrevně napadly studenty, kteří spali ve svých stanech. Avšak video z místa činu vypovídá o něčem jiném. Zdá se, že protestující čekali na příjezd policie. Desítky novinářů a zpravodajců z nedávno vytvořených kanálů byli na místě. Zlověstnější byla skupinka mladých lidí oblečených ve sportovním stylu, která se dostavila na Majdan prakticky ve stejnou dobu jako oddíl policie se speciálním určením. Pronikli do zástupu lidí a začali provokovat policejní příslušníky nadávkami, kameny i světlicemi.” (39:00)
Verze o provokátorech, od kterých“Berkut” chránil protestující, se objevila jen pár dní po krvavém incidentu. Podle oficiální verze ministerstva vnitra “Berkut” zajišťoval průjezd techniky a přípravných prací souvisejících s oslavou Nového roku a montáží novoročního stromečku.
Týmu StopFake není nic známo o fotografiích či videích, která by dokládala přítomnost neznámých provokátorů bezprostředně před napadením. Obdobná tvrzení znějí nepravděpodobně už s ohledem na údajnou přítomnost “desítek televizních kanálů”, jak tvrdí autoři filmu. Navíc tato verze nijak nevysvětluje nebývalou surovost útočníků i to, proč někteří lidé byli zbiti v půlkilometrové vzdálenosti od Majdanu.
Video s rozehnáním Majdanu je dostupné zde:
Nigojan – „náboženská oběť“
„Serhij Nigojan dorazil na Majdan jako jeden z prvních. Nepřikláněl se na stranu bojujících radikálů, spíše byl plný naděje a víry v lepší budoucnost. Video, na kterém čte Serhij patriotické verše, bezděčně zanechává dojem, že jde o video z castingu na roli náboženské oběti. Bohužel Serhij tuto roli získal. Video získalo mnoho zhlédnutí poté, co byl se svými bratry ve zbrani 22. ledna ráno zabit.“ (55:00)
Kdo konkrétně Nigojana zavraždil, není dosud známo, vyšetřování stále pokračuje. Jako argument hovořící ve prospěch toho, že Ukrajinec arménského původu byl zabit svými lidmi, Oliver Stone používá videozáznam, na němž Serhij čte úryvek z veršů Tarase Ševčenka.
Ve skutečnosti však podobných videí, na nichž lidé čtou poezii, existuje celá řada. Jejich tvůrcem je autor projektu „Náš Ševčenko“, který byl zasvěcený 200. výročí narození tohoto ukrajinského básníka. Od 9. března 2013 do konce roku autoři projektu vytvořili 365 krátkých videosnímků, kde Ukrajinci recitují úryvky z Ševčenkových veršů.
Útěk Janukovyče
„Podepsal jsem takový protokol (Dohoda o urovnání ukrajinské krize s představiteli opozice), ale zanedlouho jsem pochopil, že ať podepíšeme jakýkoli protokol, scénář zachvácení vlády, vládního převratu, byl naplánován předem a byl nevyhnutelný,“ tvrdí Janukovyč.
Viktor Janukovyč se ke svému útěku začal připravovat ještě před ukončením rozhovorů, a to již 19. února. Svědčí o tom video z bezpečnostních kamer v Mežihirji, rezidenci Janukovyče.
„Další den pan Janukovyč odjel do druhého největšího města v zemi do Charkova. Jakmile odjel, byla prostřednictvím zbraní zachvácena jeho rezidence, administrativa i vláda,“ dodal Putin. (1:01:00)
Žádná informace o odjezdu Janukovyče do Charkova tehdy neexistovala. Tato skutečnost vyšla najevo až 22. února.
Ani výrok Vladimira Putina o údajném silovém převratu není pravdivý. Ve chvíli, kdy představitelé Majdanu vešli na území Janukovyčovy rezidence, žádná ozbrojená ochranka se tam již nenacházela. Zachvácení Verchovné rady (parlamentu) a Kabinetu ministrů (vlády) ozbrojenci se také neudálo – představitelé ozbrojených bezpečnostních složek zůstali v budovách přítomni.
„Mírová“ anexe Krymu
„Krymské referendum iniciovali obyvatelé Krymu,“ prohlásil Janukovyč. (1:04:50)
Během jednoho z televizních vysílání samozvaný „premiér“ Krymu Aleksej Aksionov uvedl, že iniciátorem anexe Krymu byl ruský prezident Vladimir Putin osobně.
„Jak se projevuje vůle národa? V současném světě prostřednictvím hlasování. Lidé přišli, více než 90 %, a více než 90 % hlasovalo ve prospěch připojení k Rusku. Volbu lidu je třeba akceptovat… Z naší strany tam (na Krymu) nebyly ozbrojené kroky, nikdo tam nestřílel, nikdo nikoho nezabíjel,“ tvrdí Vladimir Putin. (1:07:45)
Krymské referendum bylo dosud přiznáno jen hrstkou států závislých na Moskvě. Putin nezmiňuje, že tzv. referendum probíhalo za přítomnosti ozbrojených sil Ruské federace po jeho faktické anexi. Mezinárodními pozorovateli bylo neznačné množství proruských politiků z marginálních stran a organizací.
Nezávislí žurnalisté, jako např. Pavel Kanygin z deníku „Novaja gazeta“, zaznamenali celou řadu hrubých porušení pravidel, která zpochybňují volební výsledky. Lidé mnohdy hlasovali bez jakékoli registrace, novináři byli vyháněni z volebních místností při sčítání hlasů, volební lístky se tiskly na obyčejných tiskárnách.
Ani pokud jde o „mírové připojení“, ruský prezident neříká pravdu. Byly zaznamenány dva případy úmrtí ukrajinských vojáků ruskými vojáky. Během útoku na ukrajinskou vojenskou základnu v Simferopolu z 18. března 2014 byl zabit ukrajinský voják Serhij Kokurkin. V obci Novofedorivka Sakského okresu na Krymu ruský voják kalašnikovem zastřelil příslušníka ukrajinských ozbrojených sil Stanislava Karačevského.
Autoři filmu se snaží Majdan prezentovat jako pečlivě naplánovanou hru a opomněli připomenout celou řadu událostí, které nezapadají do jejich příběhu. Snímek nezmiňuje zbití protestujících 1. prosince Berkutem, týrání kozáka Havryljuka, pokus o napadení Majdanu z 11. prosince, vládou organizované svážení tzv. titušek, tedy nájemných protestujících-provokatérů, do Kyjeva, hlasování z 16. ledna o tzv. diktátorských zákonech, které se staly podnětem pro eskalaci konfliktu atd.
„Ukrajina v ohni“ tak představuje pouze jeden úhel pohledu na události na Ukrajině, navíc podložený lživými svědectvími a zmanipulovanými fakty.
