Zdroj: Krym.Realii
Pokud by se v nejbližší době konalo referendum o vstupu Ukrajiny do NATO, 72 % jeho účastníků by podle údajů ukrajinského sociologického centra Razumkova vyslovilo pro vstup, naopak proti by bylo 23 %. Mnozí Ukrajinci, tj. 36 %, zároveň Severoatlantické alianci dosud nedůvěřují (podle průzkumu projektu EU Východní partnerství z roku 2017).
Radio Svoboda vybralo 4 mýty, které přispívají k takovým výsledkům a které byly aktivně propagovány nejprve sovětskou a dnes také ruskou propagandou.
Mýtus 1. Ukrajina nemůže vstoupit do NATO kvůli konfliktu s Ruskem
Ano, anexe Krymu a boje na Donbasu zkomplikovaly proces vstupu Ukrajiny do NATO. Nicméně vstup ani tak není nemožný. V oficiálních dokumentech NATO se nikde nehovoří o zákazu vstupu země s územními spory či nekontrolovanou hranicí. O tom se pouze mluví. Nicméně rozhodování to samozřejmě ovlivňuje: členské země NATO si nepřejí přijímat zemi s probíhajícími konflikty, neboť se tím samy zavazují tyto konflikty řešit.
V minulosti však země NATO územní spory měly, konflikty byly dokonce mezi jednotlivými členskými zeměmi bloku.
Rozhodnutí o každé jednotlivé zemi jsou přijímána individuálně. Otázka se tedy pohybuje spíše v politické rovině a, je-li k tomu politická vůle, je možné ji vyřešit.
Mýtus 2. NATO si chce podrobit co nejvíce zemí
Zaprvé, stát se členskou zemí této organizace není nijak jednoduché. Je k tomu třeba splnit dlouhý seznam požadavků.
Ukrajina tento seznam obdržela již před 15 lety, její členství však dodnes zůstává velkou otázkou. V seznamu jsou požadavky na reformu ekonomiky, právního systému, armády a boj s korupcí.
Zadruhé, země vstupují do NATO naprosto dobrovolně, mají-li zájem o kolektivní ochranu. Představme si Estonsko s počtem obyvatel kolem 1,3 milionu. Tato země si není schopná samostatně zajistit obranu před větším agresorem. Rusko zase považuje vstup východoevropských zemí do NATO za hrozbu pro svou bezpečnost, a vytváří si proto nový mýtus.
Mýtus 3. O nenasytné agresi NATO
Úkolem NATO je kolektivní bezpečnost a obrana, nikoli invaze či agrese (Severoatlantická smlouva z roku 1949).
V dobách studené války společenství NATO nikdy nepoužilo vojenskou sílu, ale tvořil protiváhu sovětskému bloku. NATO provedlo operaci teprve 45 let po svém založení. Stalo se to v bývalé Jugoslávii, kde se autoritářský srbský prezident Slobodan Milošević rozhodl udržet federaci silou. NATO se rozhodlo bombardovat srbskou vojenskou infrastrukturu, díky čemuž se povedlo zastavit násilí a nastolit mír na hranicích členských zemí NATO.
Se souhlasem OSN síly NATO také pomohly rozvrátit islámské fundamentalisty v Afghánistánu na počátku 21. století a ze vzduchu ochránily povstalce, kteří bojovali s režimem Muammara Kaddáfího v Libyi. Politické následky některých vojenských operací byly nicméně nejednoznačné, právě v Libyi po svržení Kaddáfího režimu vypukla velká občanská válka.
NATO rovněž provedlo humanitární misi po zemětřesení v Pákistánu a operaci na moři proti pirátům.
Mýtus 4. Členské země NATO „skáčou, jak Amerika píská“
USA mají v této organizaci skutečně velký vliv, avšak rozhodnutí v NATO nejsou přijímána prostřednictvím hlasování. Všechny otázky jsou schvalovány na základě konsenzu – projednávají se do té doby, než je odsouhlasí všech 29 členských zemí Aliance. A zapojení do té či oné operace si rozhoduje každá země sama. V roce 2011 se například německá vláda odmítla zúčastnit letecké operace NATO v Libyi. Zároveň se však všechny členské země zavazují zasáhnout v případě napadení jedné z nich. A právě v tomto spočívá princip kolektivní bezpečnosti a odpovědnosti.
Zdroj: Krym.Realii, originál článku od Radio Svoboda
