Koncem dubna 2016, snad náhodou v předvečer 30. výročí výbuchu v černobylské elektrárně, se v Praze konala specifická konference. Hlavním cílem jejích organizátorů a účastníků bylo odsouzení a zavržení událostí, které v letech 2013 a 2014 zahájily a poté doprovázely výrazný obrat ve vývoji a směřování Ukrajiny.

O konferenci samotné svědčí videozáznam celého jejího průběhu trvající 2 hodiny 30 minut.

 

 

Z tohoto materiálu je patrné, že organizátoři si objednali pět příspěvků a zhruba v polovině jednání mezi ně vložili dialog Ondřeje Soukupa s Janem Schneiderem. Tato více než čtyřicetiminutová diskuse se však Ukrajiny týkala jen málo a do sborníku nebyla zařazena. Soukup byl jediným účastníkem akce, který se s organizátory a řečníky rozcházel v hodnocení ukrajinské situace a byl by schopen mnohé jejich omyly vyvrátit a opravit, nedostal však příležitost k této tematice promluvit. Organizátoři nepochybně nestáli o vystoupení lidí s jinými pohledy na věc a neotevřeli ani diskusi. Účastníci, dostatečně poučení o „fašismu“ v Ukrajině, se rozešli do svých domovů.

Výstupem z jednání se stal sborníček s texty devíti osob, označených jako „přední odborníci z různých oblastí“. Příspěvky z konference však zabírají jen třetinu obsahu. Na solidní sborník by to bylo dost málo a přišla proto vhod nastavená kaše, alias druhá část („Připojené texty“). Zkoumáme-li publikaci podrobněji, překvapí už podtitul brožury, kde jsou uvedena místa dost těžko souměřitelných událostí z let 2013 a 2014. Kyjevský Majdan je tu postaven jaksi nezpochybnitelně do role viníka událostí v Odese, kde zahynulo na počátku května 2014 při srážkách dvou znepřátelených skupin obyvatel přes 40 osob (v závěru Majdanu zahynul více než dvojnásobek osob). Před nastartováním konfliktu v Donbasu se jednalo o ukrajinskou událost s největším množstvím civilních obětí.

Majdanem se však ani jeden z konferenčních řečníků seriózně nezabýval. Úvodní příspěvek T. Spencerové „Současná situace na Ukrajině“ byl nakonec přečten až jako poslední, název však nakonec zněl „Irák, Sýrie – a Ukrajina: historické paralely“. Čtyřstránkový text ale pojednává skoro jen o Sýrii. Ukrajině je věnována maximálně půlstrana a autorka se soustřeďuje na tezi, že v obou zemích se vše odehrálo jinak, než se nám ostatní novináři pokouší podsunout. Autorčino znalectví vrcholí konstatováním, že analogie radikálního vývoje v Iráku a Sýrii nastane „i na Ukrajině, ze které se nyní v rámci bezvízového režimu vyvalí do Evropy miliony lidí, včetně nejrůznějších banderovců.“ Přesně tohohle se jistě musíme bát.

Text Spencerové se nakonec jako úvodní do sborníčku nehodil a byl nahrazen výkladem o odeských událostech. Psal o nich stoupenec ruského výkladu událostí Pavel Letko. On má na rozdíl ode mne v této věci úplně jasno, resp. myslí si to. Kvalitní a opravdu poučenou analýzu toho, co se v odeském Domě odborů nejspíše stalo, však nenabídl. V závěru jeho textu čteme analogii nikoli se Sýrií, ale se Salvadorem, kde se kdysi znásilňovalo, upalovalo a vraždilo. Teď se podle autora znásilňuje, upaluje a vraždí v Ukrajině – a mohou za to také USA. Po tomto referátu byla držena minuta ticha za 48 odeských obětí, o obětech v Kyjevě z ledna a února téhož roku nepadla zmínka, jako by si svůj osud zasloužily.

O něco větší míru soudnosti by bylo možno čekat od Jaroslava Bašty, který býval českým velvyslancem v Rusku i Ukrajině. Jeho kratičký příspěvek však obsahuje některé naprosto chybné údaje. Patří mezi ně tvrzení o dněpropetrovském krajském výboru komsomolu coby jakémsi hnízdu, odkud vzešli nejpřednější ukrajinští politici. Ovšem Juščenko a Janukovič neměli s dněpropetrovským komsomolem nic společného a Lazarenko nebyl tehdy ani později žádným jejich šéfem. Navíc neexistoval žádný Blok Pavla Lazarenka, o jehož existenci Bašta mluví, protože Lazarenko vedl stranu zvanou Hromada. Bašta ví dále to, že Majdan byl „velmi násilný puč“ a těžce zkoušená Ukrajina se postupně fašizuje. Byl už podle Bašty tento proces ukončen nebo se Ukrajina dál a dál fašizuje, až se zcela ufašizuje? Čtenář by čekal, že člověk, který byl v Ukrajině tři roky velvyslancem, o této zemi snad i něco ví…

Nejdelší příspěvek má ve sborníku moderátor akce z dubna 2016 – Petr Žantovský. Nelze popřít, že v něm jediném je uskutečněn jakýsi pokus o analýzu, který však znehodnotily autorovy sžíravě kritické úvahy o lidech z mediální sféry, které nemá rád. O co víc se věnoval tomuto vyřizování osobních trpkostí a účtů, o to méně místa mu zbylo na hlubší a kvalitní analýzu toho, jak česká média informují o Ukrajině.

Hodnotit nechci závěrečné vystoupení Jana Petránka. Trvalo přes 35 minut a bylo opravdu hodno názvu „Všechno souvisí se vším“. Řeč šla mj. o G. Washingtonovi, knížeti Potěmkinovi, Teng Siao Pchingovi a mnohém dalším. Řečník přezpíval účastníkům část ruské písně o Dněpru a zdůraznil, že „třetina ředitelů všech možných /sovětských/ institucí, od dolů až po medicínu, byli Ukrajinci“. Nebyli to ale spíše lidé ukrajinského původu, kteří se právě díky tomuto ředitelování plně denacionalizovali – i když třeba nechtěli?

V druhé části sborníku (od s. 35) jsou přetištěny texty dalších čtyř autorů (Huďo, Novotný, Schneider, Zacharčenko) a najdeme tu i starší příspěvky tří autorů zastoupených už v první části, vše bylo vydáno původně mezi březnem 2014 a dubnem 2016. Bašta je tak ve sborníčku zastoupen celkem třemi texty o výrazném rozsahu necelých devíti stran a Žantovský svými třemi texty zaplnil téměř čtvrtinu sborníku. Také v této části najdeme mnoho zajímavého. Bašta vidí analogii někdejšího rozdělení Československa a nynějšího Ukrajiny, Spencerová předvídá kolaps a bankrot Ukrajiny, jejíž území se „stále zmenšuje“, Novotný zase tvrdí, že rozpad Ukrajiny už nastal, Schneider bájí o Chruščovově rodné Ukrajině (oblíbený nesmysl) a předvídá (v r. 2015) brzký konec Porošenka. Vidí navíc už existující skutečné paralely mezi Ukrajinou a Třetí říší – to je zlatý hřeb sborníku.

Celou vzácnou sešlost z Novotného lávky doplnil a sborník završil (aniž by o tom věděl) ukrajinský ministr vnitra z Janukovičových dob Vitalij Zacharčenko, nyní asi slušně zajištěný politický emigrant žijící v Rusku. Jeho vzpomínky nazvané „Proč nebyl rozehnán Majdan“ nás mají zřejmě definitivně přesvědčit o tom, že Janukoviče měli na Ukrajině nechat dovládnout a dovolit mu, aby se znovu nechal zvolit, jistě naprosto nezpochybnitelným způsobem, prezidentem.

Publikace působí jako vystoupení duchovních vůdců jakési české Národní protimajdanovské fronty. Všichni řečníci byli a jistě nadále jsou přesvědčeni, že chtějí pro Ukrajinu jen to nejlepší, ale zdá se, že vůbec nechtějí pochopit, o co v této zemi jde. Vznikl tak potlach o zločinech kyjevské „junty“ – tento putinovský termín se těší trvalým sympatiím příslušného segmentu české společnosti a publicistiky.

Bylo by možno jednotlivé stati rozebírat důkladněji a upozornit na to, že hodnocení ukrajinské situace jednotlivými autory není zcela jednolité, zdá se mi to však zbytečné. Těžko lze zhodnotit brožuru jinak, než jako matoucí, zavádějící a neseriózní. Že by české prostředí opravdu na nic víc nemělo?

(Žantovský, P. /ed./ (2016): Ukrajina. Dva roky po Majdanu a Oděse. S. l., Medias res. Stran 102 (2). /ISBN 978-80-87957-10-3/)

Autor: Bohdan Zilynskyj pro myaukrajina.cz. Článek byl přetištěn se souhlasem autora.