Autor: Michal Lebduška pro Demokratický střed
V noci z 10. na 11. prosince 2013 se centrem Kyjeva, údajně poprvé od roku 1240, rozezněly na poplach zvony kláštera svatého Michala patřícího Ukrajinské pravoslavné církvi Kyjevského patriarchátu. Jednalo se o reakci na druhý velký pokus silových složek rozehnat protestující na nedalekém náměstí Nezávislosti. Právě tyto „zvony Majdanu“ se staly jedním z největších symbolů událostí z přelomu let 2013 a 2014 a zároveň svým způsobem symbolicky předznamenaly zemětřesení na ukrajinské církevní scéně, které definitivně přišlo letos.
Církevní problematika na Ukrajině je vzhledem ke složitému formování tamní státnosti velmi komplikovaná. Většina věřících se hlásí k pravoslaví, které je ale od první poloviny devadesátých let rozdělené na tři velké a několik menších církví. Významná menšina – především v bývalé rakouské Haliči (dnešní Lvovská, Ivano-Frankivská a Ternopilská oblast) a částečně v Zakarpatí – se navíc hlásí k Ukrajinské řeckokatolické církvi, která je dědicem takzvané uniatské církve vzešlé z Brestské unie z roku 1596. Část pravoslavných v tehdejším polsko-litevském soustátí uznala autoritu papeže, za což si mohli ponechat východní obřad. Tato církev přežila téměř výhradně v oblastech patřících po trojím dělení Polska rakouskému císařství, protože v částech připojených k Rusku byla v roce 1839 rozpuštěna a sloučena s pravoslavím. Zároveň na Ukrajině působí také římští katolíci (především polská menšina a její potomci), různé verze protestantismu (tradičně maďarská minorita na Zakarpatí, ale i současní konvertité mezi Ukrajinci), muslimové (převážně Krymští Tataři) i židé.
Moskva i Západ
Území dnešní Ukrajiny se stalo první oblastí osídlenou východoslovanským obyvatelstvem, která v 9. století přijala křesťanství z tehdejší Byzance. Od svého vzniku byla kyjevská pravoslavná metropolie přímo podřízená konstantinopolskému patriarchovi. To se změnilo až v roce 1686, kdy byla předána pod jurisdikci Moskvy. K významnějším snahám o osamostatnění ukrajinské pravoslavné církve došlo až ve 20. století, kdy se v souvislosti s bojem o nezávislost utvořila v roce 1921 Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (UAPC), která do určité míry fungovala na území Ukrajiny až do druhé světové války. Po ní se přesunula do exilu a působila především v severní Americe.
V obecné rovině ukrajinské pravoslaví charakterizuje ideová návaznost na velké reformy týkající se mimo jiné liturgie, zaváděné metropolitou Petrem Mohylou v první polovině 17. století. Mohyla přitom čerpal inspiraci z náboženských hnutí západní Evropy včetně reformace. Jednalo se o proces, k němuž v Rusku nikdy nedošlo a který významným způsobem odlišuje ukrajinské pravoslaví od toho ruského.
Filaretovy osudy
Nová kapitola na ukrajinské náboženské scéně se začala psát na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nejdříve se v prosinci 1989 obnovila po válce zlikvidovaná Ukrajinská řeckokatolická církev, která byla v sovětském období násilně sloučena s pravoslavnou církví. K onomu „sjednocení“ došlo na soboru (shromáždění) ve Lvově v březnu 1946, který se konal pod taktovkou NKVD. Metropolita potlačené církve Josyf Slipyj strávil celkem osmnáct let v sovětských lágrech. Zbytek života (zemřel v roce 1984) prožil v exilu v Římě, kde se mimo jiné účastnil druhého vatikánského koncilu.
V říjnu 1990 oficiálně vznikla Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu (UPC MP), která však zůstala autonomní součástí Ruské pravoslavné církve. Její vrchní představitel má status „pouhého“ metropolity a je podřízen moskevskému patriarchovi. Od ní se v roce 1992 odtrhla konkurenční Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu (UPC KP), která postupně vyrostla počtem věřících (ale nikoliv počtem farností) v největší pravoslavnou církev na Ukrajině. Zároveň ale nebyla světovými pravoslavnými církvemi uznána za kanonickou. Kromě toho v zemi od roku 1989 působí i menší Ukrajinská autokefální pravoslavná církev navazující na zmiňované pokusy o stvoření národní církve v období boje o nezávislost v letech 1917–1921.
Hlavní postavou rozkolu z devadesátých let a velmi pozoruhodnou osobností, která prošla mnoha zásadními zvraty, je současná hlava neuznávané UPC KP patriarcha Filaret. V pravoslavné církvi působil již od padesátých let, mimo jiné ve funkci biskupa ve Vídni, přičemž podle tvrzení sovětského disidenta a pravoslavného kněze Gleba Jakunina měl spolupracovat s KGB. O Filaretově přinejmenším komformním postoji svědčí i to, že byl v sovětském období vyznamenán Řádem přátelství mezi národy (1979) a Řádem rudého praporu práce (1988). Následně v letech 1990–1992 působil jako kyjevský metropolita a vrchní představitel UPC MP spadající pod Moskvu. Po vyhlášení ukrajinské nezávislosti v roce 1991 inicioval svolání soboru, který se jednohlasně rozhodl požádat o plnou autokefalitu (nezávislost), což Ruská pravoslavná církev odmítla a zbavila Filareta všech funkcí. V reakci na to vznikla výše zmíněná nezávislá UPC KP. Její hlavou se Filaret stal v roce 1995. O dvě léta později byl kvůli tomu Moskvou exkomunikován.
Postoj k Majdanu
Pokud jde o dynamiku veřejného mínění a nálad na Ukrajině, tak platí, že UPC KP postupně získávala na popularitě na úkor Moskevského patriarchátu. Velká část pravoslavných Ukrajinců ale současně vždy v průzkumech uváděla, že jsou bez příslušnosti ke konkrétní církvi. Ještě v roce 2016 se takto v průzkumu Sociologického institutu ukrajinské akademie věd vyjádřila necelá třetina Ukrajinců, kteří se prohlásili za pravoslavné (77,6 procenta dotazovaných; 11,1 procenta se označilo za nevěřící a 7,9 procenta za řecké katolíky). Zároveň se 37,3 procenta pravoslavných přihlásilo k UPC KP, zatímco k „promoskevské“ UPC MP jen 20,5 procenta. Podobně platí, že se dlouhodobě zvyšuje počet Ukrajinců, kteří si přejí vznik jediné národní pravoslavné církve. Zatímco v roce 2011 podle průzkumů agentury Rating podporovalo její založení jen 33 procent Ukrajinců (proti bylo 26 procent), letos už to bylo 54 procent (proti se stavělo 19 procent).
Definitivním zlomem, který překlopil veřejné mínění na stranu Kyjevského patriarchátu, byly události roku 2014, kdy se UPC KP jednoznačně přihlásila k Majdanu. Konkurenční UPC MP k němu sice oficiálně zaujala neutrální postoj, ale někteří její představitelé otevřeně podpořili opačné síly a poté i ruskou anexi Krymu a hnutí v Donbasu. To vedlo nejen k prudké ztrátě důvěry v UPC MP, ale zároveň i k přechodu některých farností k Filaretově církvi. Jen v letech 2014–2018 mělo být takových farností šedesát. Tato situace navíc otevřela prostor k vzniku jediné národní pravoslavné církve.
Rozkol v pravoslaví
Právě o získání autokefality se různí ukrajinští představitelé pokoušeli již od devadesátých let. Až do letošního roku ale nevedly tyto snahy k žádnému výsledku, což bylo mimo jiné důsledkem silného vlivu Ruské pravoslavné církve na Konstantinopolský patriarchát. Ukrajinský prezident Petro Porošenko se rozhodl vyřešit tuto otázku letos v dubnu, kdy se on sám i národní parlament obrátili na konstantinopolského patriarchu Bartoloměje I. s prosbou o přiznání autokefálního statusu ukrajinské církvi. V odpovědi z 11. října učinil patriarchát zásadní rozhodnutí, které vyvolalo obrovskou bouři a potenciálně může vést k zásadnímu rozkolu ve světovém pravoslaví. Předání kyjevské metropolie Moskvě z roku 1686 bylo uznáno za nezákonné, došlo k zahájení procesu přiznání autokefalie a zároveň zrušení exkomunikace vrchních představitelů UPC KP a UAPC. Ruská pravoslavná církev následně přerušila veškeré vztahy s Konstantinopolí, přičemž se na její stranu jednoznačně postavily pravoslavné církve v Srbsku a Polsku. Většina ostatních ortodoxních subjektů ale zůstala v této otázce prozatím neutrální. Nyní by mělo dojít ke svolání soboru v Kyjevě, na němž se dvě dříve neuznávané ukrajinské církve spojí (svoji podporu navíc vyjádřila i část duchovenstva z „promoskevské“ UPC MP) a vyberou svého představitele, který se stane kyjevským patriarchou. Ukrajina zatím čeká na vydání takzvaného tomosu, tedy oficiálního dokumentu potvrzujícího autokefalitu.
Materiální ztráty
Církevní půtky na Ukrajině se mohou zdát poměrně nevýznamné, ale opak je pravdou. Obzvlášť Ruská pravoslavná církev hraje o hodně. Je to právě ona, která velmi silně propaguje ideologii takzvaného „ruského světa“ hlásající jednotu tří východoslovanských národů (Rusů, Ukrajinců a Bělorusů), na niž se odvolává i současný ruský režim. Ztrátou vlivu na Ukrajině dojde k definitivní porážce této ideologie a zároveň se Ukrajina odpoutá od Ruska v poslední důležité sféře.
Významné jsou i obrovské materiální ztráty. Ačkoliv na Ukrajině žije oproti Rusku jen necelá třetina obyvatel, má Ruská pravoslavná církev v obou zemích podobný počet farností. Na Ukrajině jsou navíc také tři lávry (všechny nyní kontroluje Moskevský patriarchát), tedy vůbec nejvýznamnější pravoslavné kláštery. Samotné Rusko má pouze dvě, přičemž na celém světě je jich jen jedenáct. K nim patří bohaté a velmi vlivné kláštery v Kyjevě a Počajivu na západě země. Ztrátou Ukrajiny tedy Ruská pravoslavná církev zásadním způsobem zchudne a zároveň přijde o vliv na celosvětové úrovni, protože přestane být jednoznačně největším pravoslavným subjektem na světě. Počtem farností totiž bude srovnatelná nejen s církví na Ukrajině, ale i v Rumunsku.
