- Ukrajinu čekají v roce 2019 dvoje klíčové volby, které určí další osud reformního úsilí a směřování celé země v následujících několika letech.
- Proto musí ukrajinské politické vedení dokončit klíčové reformy, které se pozitivně projeví v životech běžných občanů.
- Západ při tom musí Ukrajině pomáhat – a to jak finančně, tak politicky, nicméně za přísného vyžadování plnění reformního programu spojeného s asociační dohodou s EU.
Rok 2018 bude pro Ukrajinu hned v několika ohledech klíčový. Zaprvé, zemi čekají v roce 2019 dvoje významné volby, a to prezidentské a do ukrajinského parlamentu – Nejvyšší rady. V obou případech se bude rozhodovat o tom, jestli budou Ukrajinci pokračovat v reformním úsilí započatém po tzv. Revoluci důstojnosti v roce 2014. Zadruhé, Ukrajina je stále závislá na finanční pomoci mezinárodních finančních institucí typu Mezinárodního měnového fondu či Světové banky, kterým Evropská unie a Spojené státy ve velkém množství poskytují finanční prostředky na podporu země. Tento rok tedy ukáže, zda se ukrajinská ekonomika definitivně vzpamatovala z otřesů období 2014-15 a zda ekonomický růst konečně výrazněji pocítí i běžní občané. Nakonec bude rok 2018 významný i v politicko-bezpečnostní oblasti, kde bude třeba důkladně sledovat implementaci minských mírových dohod a chování jak separatistů podporovaných regulérní ruskou armádou, tak pravidelné ukrajinské armády usilující o modernizaci svých ozbrojených složek.
Tři ukrajinské pohádky
Čím více se blížíme ke klíčovému volebnímu roku 2019, tím více se zdá, že reformní úsilí postupně zadrhává a zásadním způsobem zpomaluje. Svoji roli v tom sehrává hned několik faktorů, a to nejen sílící populistické hlasy typu lídryně parlamentní strany Baťkivščyna Julie Tymošenkové, která se snaží zneužitím složité situace běžných Ukrajinců a zastavením reformního programu dosáhnout vlastního politického úspěchu. Snad ještě o poznání více se na trendu slábnoucích reforem podepisuje přístup prezidenta Porošenka a lidí kolem něj, kteří – jak se ukazuje – nemají na provádění strukturálních reforem, které by mohly ohrozit jejich vlastní postavení, velký zájem. Proto se v poslední době vynořilo hned několik zástupných důvodů, proč ukrajinské elity „nemůžou“ provádět klíčové reformy. Zaprvé se jedná o narativ, že Ukrajinci vedou na východě válku s Ruskou federací, a proto se nemůžou dostatečně věnovat práci doma, tedy reformnímu úsilí. Avšak opak je pravdou, a čím úspěšnější budou Ukrajinci v boji s všeobjímající korupcí a zefektivněním ukrajinské správy, tím více prostředků zbyde na obranu země a podporu ozbrojených sil. Druhým podobně mýtickým příběhem je jedinečnost ukrajinské situace a obzvláště hluboce zakořeněné klientelistické sítě, se kterou se nedá bojovat. Nicméně ani v tomto případě se nejedná o něco, co by se ba i vzdáleně blížilo pravdě. Korupce a klientelismus jsou běžné ve všech postsovětských zemích (my ho můžeme pozorovat v našem vlastním případě) a vypořádání se s tímto systémem je možné. Jako úspěšný příklad může dobře posloužit jihokavkazská Gruzie, kde se bývalému prezidentovi Michailu Saakašvilimu (který je dnes mimochodem také zapleten v ukrajinské složité politické situaci) podařilo do velké míry vymýtit každodenní korupci, se kterou se potýkali Gruzíni u dopravní policie, lékařů či státní správy.
Nakonec, posledním obzvláště nebezpečným narativem je tvrzení, že Ukrajinci zkrátka nemůžou modernizovat svoji zemi, protože se blíží volby, a je naopak třeba potlačit populisty a příznivce bývalého režimu prezidenta Viktora Janukovyče, kteří stále usilují o moc a postavení v politice. Zde je však nutné mít na paměti, že reformní úsilí, které po roce 2014 konečně nabralo na síle, stále ještě nedosáhlo takového pokroku, aby jednotlivé reformy nebylo stále možné zvrátit a zavést zemi zpět do neudržitelného stavu před začátkem EuroMajdanu. To je mimořádně nebezpečné, protože bolestivé ale o to více potřebné změny (např. v oblasti energetiky, zdravotnictví, školství či protikorupčního úsilí), jejichž odkládání Ukrajinci ve velké míře zaplatili vlastními finančními rezervami, je nyní třeba dokončit, aby přinesly kýžené ovoce pro všechny obyvatele země a podařilo se skutečně upevnit systém demokratické kontroly a právní stát. V opačném případě by se země dostala do sporu nejen s mezinárodními finančními institucemi a západními spojenci, ale také by se na pomyslném rozcestí roku 2018 definitivně neodstřihnula od starého sovětského modelu, který ve společnosti v některých ohledech stále přežívá.
Role Západu
K tomu však bude Ukrajina potřebovat naši pomoc, a to nejen v politicko-bezpečnostní oblasti a podpoře na mezinárodním poli, kde musí Západ nejen dále trvat na sankcích zavedených proti Putinovu režimu v důsledku nelegální anexe ukrajinského poloostrova Krymu a města Sevastopol a pokračující agrese na Donbase. Dále však bude třeba poskytovat Ukrajině finanční podporu na efektivní provádění mnohdy velmi komplikovaných strukturálních reforem. Z toho důvodu začíná více a více západních politiků mluvit o tzv. Marshallově plánu pro Ukrajinu, či jinak zvaném Evropském investičním plánu pro Ukrajinu, ale také Gruzii a Moldavsko. Právě v Moldavsku v současnosti taktéž dochází k podobným tendencím, postupnému oslabování reformního úsilí spojeného s implementací asociačních dohod s EU a poklesem popularity proevropských sil v zemi.
Západ tedy bude muset nejen poskytnout finanční podporu ukrajinskému reformnímu úsilí, ale také pomoci konsolidovat proevropské politiky i v dalších asociovaných zemích a efektivně vyžadovat naplňování reforem spojených s asociační agendou formou velmi přísné kondicionality, která v praxi znamená finanční podporu pouze za reálně vykonané a implementované reformy. Bez nich se totiž Ukrajina – náš klíčový východoevropský partner – nikam neposune, což bude přesně ta voda na populistický mlýn, kterého se někteří ukrajinští politici tak obávají.
Autor: Pavel Havlíček, autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).
