Zdroj: Viktoria Ponomarevová, pro The Insider
RIA „Novosti“ píše, že v litevské učebnici dějepisu pro 10. třídu jsou litevští povstalci, účastníci červnového povstání z roku 1941, označováni za hrdiny a jejich spojení s hitlerovským Německem a antisemitská rétorika jsou ignorovány. V článku s názvem „Školní učebnice v Litvě heroizuje Hitlerovy spolupracovníky“ se uvádí:
„Autoři litevské školní učebnice dějepisu představují jako hrdiny sabotéry z řad místních obyvatel, kteří bojovali na straně nacistického Německa, jak zjistil korespondent agentury RIA „Novosti“ po analýze učebnice pro 10. ročník.
Podle autorů této publikace se v roce 1941 hitlerovští diverzanti z řad místních obyvatel údajně vzbouřili proti „okupaci“ SSSR. Spolupracovníky nacistů učebnice označuje za aktivisty a povstalce. „Litevský velvyslanec v Německu Kazis Škirpa založil Frontu litevských aktivistů, která začala připravovat povstání. Jakmile vypukla válka, začalo i povstání,“ uvádí se v textu učebnice.
Publikace také popisuje, jak hitlerovští sabotéři z řad místních obyvatel pobaltských zemí prováděli útoky proti Rudé armádě, obsazovali věznice, osvobozovali vězně a páchali pogromy na Židech.
Jedná se o učebnici pro 10. ročník pod redakcí Mindaugase Tamošaitise (nakladatelství Baltos lankos Klett, učební plán pro rok 2022). V kapitole s názvem Antrasis pasaulinis karas: žmogiškumo išbandymas („Druhá světová válka: zkouška lidskosti“) se pojednává o událostech roku 1941 – o první okupaci a sovětizaci Litvy, o vojenských operacích na východní frontě a v Tichém oceánu v letech 1941–1943, a také o činnosti bývalého litevského velvyslance v Německu Kazise Škirpy, vůdce podzemní organizace „lafovců“ – členů Litevské fronty aktivistů (Lietuvių aktyvistų frontas, LAF).
Autor učebnice popisuje činnost členů odboje, přičemž vychází ze skutečných historických faktů a nepopírá ani boj „lafovců“ za litevskou nezávislost, ani jejich styky s Němci.
RIA však, ačkoli se rozhořčuje nad tím, že přijetí Litvy do SSSR je v učebnici prezentováno jako „okupace“, zjevně ignoruje skutečný historický fakt: 14. června 1940 SSSR předložil Litvě ultimátum a obvinil vládu této země z hrubého porušení Smlouvy o vzájemné pomoci, podepsané pod tlakem Moskvy na podzim roku 1939, — krátce po uzavření Molotov-Ribbentropova paktu. Po předložení ultimáta byly do Litvy (a následně do Lotyšska a Estonska) vyslány další kontingenty sovětských vojsk.
Nakonec nová vlády, vytvořené pod hrozbou zbraní, vyhlásily mimořádné parlamentní volby a nové parlamenty rychle prohlásily vznik sovětských republik, které byly do SSSR přijaty již na začátku srpna. Tvrdá sovětizace se pro Litvu (a pobaltské země obecně) promítla do série masových deportací představitelů inteligence, duchovenstva, politiků, vojáků a zámožných rolníků – týden před německou invazí bylo z Litvy odvezeno asi 18 tisíc lidí.
„V létě roku 1940 Sovětský svaz okupoval a anektoval Litvu a začal v zemi provádět reformy tvrdými metodami. To vyvolalo u litevského národa obrovské rozhořčení nad sovětskou mocí. Nenávist se ještě více prohloubila po první hromadné deportaci obyvatel Litvy 14. června 1941,“ uvádí se v učebnici.
Právě v této situaci založil Kazys Škirpa, velvyslanec nezávislého Litvy v Německu, během svého pobytu v Berlíně „Litevskou frontu aktivistů“ – podzemní protisovětskou organizaci. Škirpovým cílem bylo sjednotit roztříštěné síly v Litvě i v zahraničí, aby bylo možné vyvolat ozbrojené povstání proti sovětské moci, jakmile vypukne válka mezi Německem a SSSR:
„Činitelé v Berlíně vypracovávali plány a prostřednictvím spojek předávali pokyny, v nichž se diskutovalo o možnostech obnovení litevské státnosti, jakož i o úkolech a scénáři povstání naplánovaného na začátek války mezi Německem a Sovětským svazem.“
A 22. června 1941, s prvními německými útoky na sovětská letiště, začali členové LAF obsazovat strategické objekty, rozhlasové stanice, mosty a sklady zbraní a zasahovali proti ustupující Rudé armádě:
„Ještě téhož dne večer vypuklo v Kaunasu povstání, jehož cílem bylo osvobodit zemi od sovětské okupace a obnovit nezávislost Litvy. Povstalci v Kaunasu obsadili rozhlasovou stanici, zajistili její ochranu a začali se připravovat na rozhlasové vysílání.
Povstání v hlavním městě trvalo tři dny, zatímco v provinciích odpor trval asi týden. Podle nejnovějších údajů při povstání zahynulo asi 600 lidí a počet jeho účastníků v celé Litvě se pohyboval mezi 16 000 a 20 000 lidmi.
Učebnice tak zdůrazňuje vlastenecký a osvobozenecký charakter těchto událostí jako součásti protisovětského odboje, přičemž LAF je v ní vnímána jako koordinační síla v boji za nezávislost během války mezi dvěma totalitními režimy. Autor přitom nepopírá spojení členů Škirpovy organizace s hitlerovským Německem: podzemní aktivisté zahájili svou činnost v Berlíně a orientovali se na Hitlera jako na dočasného taktického spojence v boji proti Stalinovi, přesněji řečeno, snažili se využít německého útoku na SSSR k obnovení nezávislého Litvy.
Nacisté však měli jiné plány. Německo nepustilo Škirpu do Litvy, když byl povolán do Prozatímní vlády zorganizované povstalci. Ta obnovila platnost zákonů nezávislé Litvy, ale vydržela jen krátce – Litva byla okupována Německem. V učebnici se píše:
„Jakákoli naděje na obnovení státnosti pobaltských zemí byla zmařena: zde se plánovalo vytvořit region pod německou kontrolou. Obyvatele se mělo rozdělit do rasových skupin podle stupně ‚germanizace‘.“
V roce 1944 pak nacistické úřady Škirpu dokonce zatkly a až do konce války byl držen v táboře pro politické vězně v Bad-Godesbergu. Po osvobození odjel Škirpa do Irska a poté do USA.
V učebnici se nachází také kapitola „Holokaust v nacisty okupované Evropě“ (Holokaustas nacių okupuotoje Europoje), v němž jsou podrobně popsány příčiny masového vyvražďování židovského obyvatelstva, uvedeny statistické údaje podle jednotlivých zemí a mapa vyhlazovacích táborů.
„Ze všech tří pobaltských zemí bylo nejvíce Židů vyvražděno v Litvě okupované Německem. Většina Židů byla vyvražděna nedaleko svých domovů. V Litvě byli vyvražďováni také Židé přivezení z jiných evropských států: z Německa, Rakouska, Francie a Československa,“ uvádí se v tomto odstavci.
Je poněkud podivné popisovat statistiky obětí a hrůzy holokaustu a zároveň glorifikovat „spolupracovníky nacistů“. Navíc na konci odstavce autor uvádí dokumenty k analýze. V jednom z citovaných textů (Jonas Pörsti, „Bohové propagandy. Sto let ovládání mysli“, Vilnius, 2020) se píše:
„Němcům při vyvražďování Židů pomáhali muži a ženy z nejrůznějších evropských zemí. V Polsku se k tomu přidali nejen místní obyvatelé, ale i váleční zajatci z řad Rusů a Ukrajinců <...>; Litevci, Rumuni, Chorvaté, Francouzi a další evropští občané se tak či onak podíleli na zatýkáních, deportacích a popravách <...>.“
Jinými slovy, autor nepopírá, že mezi místními obyvateli byli i ti, kteří nejen bojovali za nezávislost Litvy na sovětské či hitlerovské okupaci, ale také sami přispěli k holokaustu v Litvě. O antisemitismu samotného Škirpy se však v učebnici nemluví; přitom on sám, možná aby prokázal loajalitu k nacistickému Německu, prohlašoval, že jeho cílem je nezávislost a Litva bez Židů. Škirpa k genocidě nevyzýval, ale navrhoval vyhnat Židy ze země. Učebnice ho však za hrdinu neoznačuje, pouze nestranně a velmi stručně, doslova ve dvou odstavcích, popisuje jeho roli ve povstání proti sovětské okupaci.
Zdroj: Viktoria Ponomarevová, pro The Insider
